Květen - naši rodiče a naše praxe jógy

02.05.2018

Guru Brahma, Guru Vishnu, Guru Devo Maheshwara

Guru Sakshat Param Brahma Tasmai Shri Gurave Namah

Stvoření je tento guru; délka našich životů je tento guru; naše zkoušky, nemoci a kalamity je tento guru. Je guru, který je blízko a guru, který je za hranicemi. Pokorně nabízím oběť tomuto guru, krásný odstraňovatel nevědomosti, osvícenému principu, který je neustále ve mě a okolo mě.

Guru znamená učitel, osvícený princip. Hinduistická Trojice Brahma, Višnu, Šiva symbolizují proces stvoření, vyživování a zničení, čemuž vše manifestované podléhá. Brahma je tvoření a odkazuje se na podmínky našeho zrození, naše rodiče, vztah mezi našimi rodiči, emoce a energie naše matky byly vystaveny během těhotenství a narození, kulturní a sociálně-ekonomické podmínky. V této mantře jsme zváni nahlédnout na tyto aspekty, jako na způsob učení.

V Západní společnosti roste trend směrem k individualizaci a sklony si jednostranně přivlastňovat všechny úspěchy. Zapomnínáme na lidi, kteří nám otevřeli dveře a bereme za samožřejmé oběti, které naši rodičové za nás udělali. Vyměnili jsme vděk za nárok a již dávno neznáme tajemství, které společně vytváří ekosystém, komunita nebo rodina. Každý z nás trpí, na různých úrovních nemocí odloučení.

Před několika lety, respekt se spletl za trest a útlak, místo jako postoj hluboké lásky, úcty a uznání. Začali jsme odmítat význání respektu našim rodičům a starším a přestali jsme to stejné učit naše děti. Když jsou studenti vyzvaní zauvažovat nad rodiči, tak je nálada většinou velmi tichá, vážná a uplakaná. Mnoho z nás má problémy s rodiči a mnohdy s nimi ani nemluví. Pokračujeme své životy s nedořešenými bolestmi a zraněními, které prodlévají pod povrchem do doby, až už je pozdě. Rodič onemocní nebo zemře. Nepochopení, nešikovná komunikace nebo zneužívání jsou ponechány v temné louži, zmatenosti a žalu.

Někteří z nás, ve svých osmdesáti, kdy matka a otec už jsou 25 let pohřbeni, stále, den za dnem, se týráme přemýšlením nad tím, jaké strašné věci nám naše matka nebo otec způsobili. Pořád čekáme na omluvu nebo nějaké vyřešení situace od zesnulého rodiče, bez zjištění, že ta jediná osoba, která nám může přinést úlevu od toho všeho utrpení jsme my sami. Praxe jógy nás učí, jak urovnat spor ve vztazích z naší strany. Fyzická přítomnost druhé osoby nemusí být ani zapotřebí. Trénujeme sami sebe k pokoře, přenést se přes falešnou pýchu a uvidět sílu v učinění prvního kroku směrem k usmíření. Mnohdy to není ani otázka velkého drama nebo katarze, ale často malý energický posun, srovnatelný s aktivním zapojení spirálního pohybu v našich stehnech, zvedání vnitřní klenby nebo zatlačení palců do země. Tyhle jsou malé, skoro neviditelné úpravy, které vytvoří dominový efekt v celém těle a přinesou celé tělo do rovnováhy. Stejným způsobem, malý vnitřní posun způsobený záměrem podívat se na jednu dobrou kvalitu našich rodičů, může vztah doslova změnit.

Pamatujte: jakákoliv rozepře s našimi rodiči odráží rozepři v nás samých. Harmonizací vztahů s našimi rodiči a učiteli je klíčem k zvládnutí všech vztahů. Potřebujeme přestat projektovat směrem ven, potřebujeme přestat obviňovat, přestat hledat chyby a začít generovat energii vděčnosti. Musíme přestat dělat vyjímky, že učení Jógy je aplikovatelné pouze na některé situace a na některé ne. Musíme vzít zodpovědnost v konfliktu a uvidět, že vychází z našich vlastních projekcí. Reagování na jakoukoliv formu týrání a odporu nás k osvícení nedovede. Odpuštění je jediná věc, která může obměkčit naše srdce. Odpuštění není tak moc o tom, že druhou osobu lehce propustíte, ale je to spíš o puštění temnoty, která nás tíží a brání nám v pohybu vpřed. Odpuštění je podstané pro duchovní růst. Známý citát od Martina Luthera Kinga Jr. říká: "Rozhodl jsem se jít s láskou, nenávist je moc těžké břemeno."

Když jsme mladí, vidíme naše rodiče jako dokonalé a když dojdeme do puberty, tak naši rodiče jsou vše možné, jen ne perfektní. A přesto, naše očekávání dokonalosti zůstává a vytváří konstantní tření s naším kritizováním. Mohli bychom, možná, přijmout, že naši rodiče vždy dělali, jak nejlépe mohli, ale ne vždy v tom byli šikovní, díky těžkostem a utrpeními, se kterými se potýkali? A možná, pokud jsme sami rodiči, můžeme vidět, že být pořád perfektní je nemožný úkol? Někdy rodiče zapomenou, že dítě nemůže být násilně vytvarované do jejich nenaplněných přání. Někdy, matka nemá kapacitu pečovat o dítě s mateřskou láskou, kvůli svému traumatu. A přesto, dělá to tak, jak to nejlépe dokáže. Můžeme si přát, abychom byli úplně jiní něž naši rodiči, ale jak stárneme, vidíme, jak moc se jim podobáme, jsme pokračováním našich rodičů, našich předků.

Jestli naše rodiče milujeme, nemusíme říkat nic, naše láska stačí a když zemřou, naše láska pokračuje a nezůstávají žádné výčitky. Michael Franti nám nabízí toto krásné zamyšlení: Váš otec je prostě obyčejný chlap, který se zamiloval!

Napsala: Yogeswari

Přeložila: Naděžda Brzobohatá

Originál: zde.