ČERVENEC - Soucítění v době krize

01.07.2020

yaṁ hi na vyathayantyete puruṣhaṁ puruṣharṣhabha sama-duḥkha-sukhaṁ dhīraṁ so 'mṛitatvāya kalpate

Ten, který se nenechá narušit štěstím a zármutkem a je pevný v obojích je jistě vhodný pro osvobození.         BhagavadGíta 2.15

V materiálním světě se vše mění. Ne vždy podle toho, jak by se nám změna líbila, ale jako jógi se učíme stabilitě a dokonce i spokojenosti v čase nepokojů. Spokojenost je naší podstatou, být nespokojený znamená popírat naši podstatu a místo toho přebýváme v něvědomí, neznalosti a neinformovanosti - v sánskrtu je pro to slovo - avidya - identifikace s našim dočasným já - tělo/mysl, chybné vnímání toho, kým opravdu jsme. Z tohoto hlediska není nikdy dobrý důvod být nešťastný. Jak říká Shyamdas, "Naše největší bohatsví leží v upamatování si, kdo skutečně jsme." Objevit spojení s věčným Já, s Bohem, je smyslem našeho života.

Před mnoha lety jsem byla pozvaná, abych učila jógu Budhistickému mnichu, který byl právě v procesu tříletého retreatu v arizonské poušti, kde každých 6 měsíců přednášel pro veřejnost. Potkala jsem mnoho lidí, kteří jeho přednášky chodili poslouchat. Několik z nich jsem poznala z Jivamukti New Yorské školy jógy. Když jsme se potkali, tak omluvným hlasem říkali, "Jógu opravdu miluji, ale potřebuji spirituální praxi, abych se vypořádal s opravdovými problémi v životě." Překvapilo mě, že tito lidé se domnívají, že jóga není spirituální praxe aplikovatelná do každodenních bojů a výzev.

Nedávná odpověď jednoho z učitelů Jivamukti metody na dění ve světě, speciálně Covid-19 a rasismus v USA, byla velmi zoufalá, "Jóga není odpovědí na všechno."
Během let jsem už podobné odpovědi slyšela i od jiných učitelů a studentů v době krizí - ať už jejich osobních (např. smrt blízké osoby), národních (útok 9/11 v USA) nebo globálních (devastace našeho životního prostředí).
V době, kdy se cítíme zahlceni a přemoženi okolnostmi, které vnímáme, že nemáme pod kontrolou, bývá dost běžné, že jóga letí oknem a zaujmeme postoj hněvu, smutku a obviňování, jako by tyto pocity dokázali přinést s sebou jasnost nebo praktické řešení "skutečných" problémů. Krize, před kterou v nynější době stojíme, je krizí spirituální. Pokud někdo vnímá, že jóga nemůže ničím přispět v době krizové, tak pravděpodobně musí mít omezenou představu o tom, co je jóga a jak praxe funguje.
Jóga znamená jho - zapřáhnout, sjednotit nebo znovu spojit nebo znovu si připomenout Boha, věčné Já.
Je mnoho praktik, které dokáží obnovit opětovné spojení s věčným zdrojem.
Odříkávání božského jména - chanting, modlitba, meditace, ásanová praxe, jen vyjmenuji pár.
Jakákoliv činnost vykonávaná se záměrem připomenout si Boha se může počítat mezi jógové praktiky, ať už je to demonstrující pochod v ulicích, poskytování jídla hladovým a být nápomocni nemocným. Ale když je akce hnána a motivována hněvem a obviňováním, tak taková akce s sebou nepřinese opětovné spojení s Bohem, ale pouze ujistí dominanci ega.
Ego je přirozeně sobecké a neschopné soucitu. Jógové praktiky nám pomáhají překonat vytrvalé požadavky ega a rozšířit naše vnímání sebe sama. Boží přítomnost lze pociťovat soucitem. Poznáváme Boha skrze soucit. Soucit je jógová praxe, která vede k Józe - k osvícení. Tento proces transformace je duchovní aktivismus.


Tím, že se dokážeme vzdát svého malicherného já, staneme se duchovně aktivovaným nástrojem Boží vůle (ne mé, ale tvé se stane). V prostoru meditace nebo rozjímání, kde člověk může prožít darshan - uvidět za odsuzování nebo kde je člověk schopen být z ticha a poslouchat tichému hlasu uvnitř, zjistí "jak" soucitně reagovat na vzniklé situace.


V komentářích Devdutta Pattanaika v první části BhagavadGíty, mluví o jógickém vývoji darshanu - jasné vnímání toho, co vyvstává skrze soucítění.
"Svět založen na odsuzování vyvolává hněv, život se stává bojovým polem, kde se obě strany cítí jako oběti, kde všichni chtějí zvítězit za každou cenu, kde někdo vždy prohraje. Odsuzováním se svět rozděluje na dobrý a špatný, nevinný a vinný, znečištěný a čistý, utlačovatel a utiskovaný, privilegovaný a bezmocný.
Během darshanu jeden může vidět fluidní svět příčiny a následku, kde nejsou žádná taková rozdělení.
Svět tvořený pozorováním dává možnost pro vhledy, proto je náklonost, protože vidět hlad a strach všech bytostí. Život se stane představením na jevišti. Když můžete cítit empatii se strachy, které z lidí dělají hrdiny, darebáky a oběti, pak prožíváme darshan. A pak se soucítěním můžete nahlédout za hranice, které vás od zbytku oddělují."


Negativní emoce, jako hněv, smutek, změtek, zoufalství, vina a podobné, zastiňují vnímání reality a zbavují schopnosti jednat z místa vyrovnanosti, pokoje a klidu.
Právě z takového místa klidné jasnosti nová řešení jsou nalezena a nové směry objeveny.
Je normální reakce cítit hněv a smutek, když tisíce lidí umírají na virovou pandemii, jiný ztratili práci, mnoho jiných je násilně zneužíváno, dokonce zavražděno, kvůli barvě jejich pleti. Ano, tyto emoce jsou pro lidi normální, ale jógi musí odolat svedení k negativním myšlenkám, které pouze navyšují pozorovanou polaritu.
Jógi není normální osoba, jednoduše spokojen se samsárovou existencí. Jógi se zajímá o to, aby se stal jivanmukta - osvobozená duše.
A pak, co dělat? Jaká akce je vhodná v době krize? Můžete jít do ulic a protestovat? Můžete si stále přát laskavější svět? Ano - pokud jste ochotni motivovat se silou, která sahá dál než jen hněv a preference.
Patandžáli doporučuje v prvním díle, sútra 33, když se setkáte s utrpením - dukha, měli by jste ho potkat se soucítěním - karuna.
Soucítění s sebou přináší osvícení - vidět dál než jsou limity vlastního ega - zapouzdřené malé já. 

Ale co je soucítění, je stejné jako sympatie a empatie? Ne. Sympatie znamená rozpoznání, že je někdo v bolestech, empatie znamená nejenom rozpoznání, že je někdo v bolestech, ale také ji cítit, jako by to byla naše vlastní bolest. Soucítění zahrnuje jak sympatii, tak empatii, ale jde ještě o kousek výš. Soucitný člověk rozezná, že je někdo v bolestech, cítí jejich bolest, ale je odhodlaný najít způsob, jak bolest zmírnit, rozumí, že když zmírní utrpení jednoho, zmírní tím také své vlastní utrpení.
Jógové praktiky nám pomáhají vyvinout soucítění a díky soucítění rozpustit iluzi jinakosti a všech předsudků, které vychází z polarity.
Soucítění je praxe, je to praktika a když ji praktikujeme, tak se v ní zlepšujeme a výsledkem je, že rosteme k pokoře - směr od obav sobeckého ega. Být pokorní znamená být blíže k Zemi, nenáročný, ohýbat se jako stéblo trávy, spíše sloužit, než očekávat, že nám bude slouženo.
Je možné zanechat požadavky ega, ale to vyžaduje praxi. Podstata jógina je být služebníkem - druhým a Bohu, spíše než si posluhovat sám sobě.
Jako služebník děláte maximum, aniž byste se starali o kontrolu výsledku svých akcí. Dělejte vše, co je ve vašich silách a nechte Boha udělat zbytek - to znamená, že jednáte bez sobeckých motivů a nesnažíte se manipulovat s výsledkem.
Tohle zahrnuje vairagya - jóginova ctnost neulpívání. BhagavadGíta mluví o józe jako o dokonalosti akce. Když chceme jednat perfektně v čase krize, neměli bychom nechat negativní emoce jako hněv, smutek a nebo vinu být motivací pro naše jednání, pokud se tak děje, tak naše jednání bude neperfektní a vyústí v budoucí utrpení.
V této době krize ti všichni, kdo jednají nesobecky, reagují na utrpení druhých se soucitem a pokorou, se přibližují k józe - k připomínce na to, kým skutečně jsou - opětovné spojení s atman - vnitřní věčná božská přítomnost. Skrze službu dojdeme k porozumění, že nemůžeme nikomu "pomoct", ale můžeme pouze sloužit. A když postupně skrze nás může služba proudit, tak porozumění jógového učení, které tak mysteriózně mluví o Bohovi, jako činiteli, nám postupně začne docházet. Skrze soucitnou službu, je přítomnost Boha odhalena.
A když se takové setkání objeví, je prožito jako radost a s tím přichází zjištění milosti a že jedinou odpovědí může být vděčnost - vděčnost za krizi, která nám dává příležitost sloužit.
Toto probuzení k radosti ze služby je tím, co můj katolický kněz, otec Anthony Randazzo nazývá, radikální služba, kde sloužíte přímo z jádra, z podstaty - kořeny svého bytí - s duše, než z ega. Čím více sloužíte tímto radikálním způsobem, tím víc jste naplněni a shopni sloužit více. Když se spojíte s tímto zdrojem, zjistíte, že je nevyčerpatekný, zrovna tak jako milující přirozenost Boha. A když Vás Bůh spirituálně aktivuje se soucitěním - tak se aktivismus stává spíše pro než proti a vy se stanete jasnějšími, pevnějšími a radostnějšími v čase krize, schopni pozdvihnout životy druhých.


Autorka eseje: Sharon Gannon
Překlad: Naděžda Brzobohatá